Teplo a světlo za pár šlupek
6.5.10 EKONOM.IHNED.cz Ojedinělá bioplynová stanice vzniká ve Žďáru nad Sázavou. K výrobě elektřiny jí stačí zbytky od večeře.Na první pohled nedělá Miloslav Odvárka dojem zapáleného ekologa. Majitel firmy na svoz komunálního odpadu ODAS ve Žďáru nad Sázavou ale klame tělem. Rozjel totiž projekt, který v tuzemsku zatím nemá obdoby. Prý ho už nebavilo čekat, až stejně jako ve vyspělých zemích přestaneme zbytečně vyhazovat na skládky zužitkovatelný odpad.
První bioplynovou stanici v Česku, která využívá k výrobě elektřiny biologický odpad domácností, se rozhodl vybudovat Miloslav Odvárka spolu s firmou Gascontrol z Havířova. Na teplo a elektrický proud bude schopná přeměnit slupky od brambor, nedojedené zbytky jídel nebo třeba posekanou trávu.
Půlmegawattová stanice vyjde zhruba na 55 milionů korun, megawattová na 100 milionů. »Cena bioplynky se odvozuje od jejího výkonu. Ta modernější, takzvaná suchá, vychází o jedenáct procent dráže,« vysvětluje Mieczyslav Molenda, spolumajitel a ředitel Gascontrolu, který »suchou« stanici ve Žďáru nad Sázavou projektoval a staví.
Investici za 100 milionů korun financuje Odvárka částečně s pomocí úvěru, 42,5 milionu korun přiteklo jako dotace od Evropské unie. U bioplynové stanice, jejíž provoz zahájí koncem roku, počítá s ročním hrubým ziskem na úrovni šestnácti milionů.
»Vytopíme přibližně 750 bytů a výkon přes 500 kilowattů většinou prodáme do sítě. Počítáme, že se nám investice vrátí za pět let,« předpokládá Odvárka.
Velkým stačí skládky
Komunální odpad spočívá v České republice převážně v rukou nadnárodních společností, jako jsou AVE, Sita, Marius Pedersen či ASA. V devadesátých letech se zahraničním firmám podařilo koupit většinu skládek a ty jim pravděpodobně vydělávají víc, než by vynášely bioplynové stanice.
ASA, jedna z největších firem působící na celém území republiky s ročním obratem tři a půl miliardy korun, třídí bioodpad a sváží jej do kompostáren. »Bioplynovou stanici nemáme a ani neplánujeme její výstavbu,« uvádí mluvčí společnosti Marie Mocková.
Přitom odpad domácností obsahuje ze sedmdesáti procent složky, které se dají vytřídit a využít jako druhotná surovina. Čtyřicet procent z nich pak tvoří biologicky rozložitelný odpad.
Na výstavbu bioplynových stanic lze na rozdíl od skládek čerpat dotace z nejrůznějších programů na ministerstvech zemědělství, životního prostředí a průmyslu. Stejně jako v případě té žďárské podpora tvoří v průměru čtyřicet procent celkové investice, přičemž návratnost se pohybuje v rozmezí pěti až deseti let.
Lepší než slunce
Pro bioplynové stanice příznivě hovoří jak čísla, tak ekologové. »Příležitosti k výrobě elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů jsou nejméně šestkrát větší než to, co dnes čerpáme,« uvádí Edvard Sequens ze sdružení pro záchranu prostředí Calla.
Kdyby se on sám měl rozhodnout, zda mít na poli sluneční elektrárnu, nebo tam pěstovat biomasu vhodnou k energetickému využití, hlasoval by pro druhou variantu.
Podle Vladimíra Stupavského, místopředsedy profesní organizace CZ Biom, někteří farmáři chápou, že výstavbou bioplynových stanic si mohou pomoci. »Ceny bioplynu jsou nastaveny tak, že se na tom dá vydělat,« míní Stupavský.
Pro letošek Energetický regulační úřad stanovil výkupní cenu jedné kilowatthodiny na 3,55 koruny u komunálních bioplynových stanic. Bioplynky, které více než polovinu biomasy využívají z cíleně pěstovaných energetických plodin, dostanou 4,12 koruny. To však splňují pouze zemědělské stanice.
Zemědělci versus města
Bioplynových stanic je v tuzemsku kolem sto dvaceti. Všechny kromě té žďárské ale stojí u zemědělských podniků. Farmy v nich využívají hnůj od hospodářských zvířat, močůvku, kukuřici, bramborovou nať, siláž či speciálně pěstované energetické rostliny. Loni, kdy nastal v tomto oboru boom, se jich postavilo téměř třicet.
Kromě vyšší výkupní ceny elektřiny mají zemědělské bioplynky oproti komunálním několik dalších výhod. Vladimír Stupavský tvrdí, že jejich technologie je jednodušší, což zároveň klade menší nároky na obsluhu. Je levnější je vybudovat i udržovat v chodu a samotná příprava stavby a uvedení do provozu byly donedávna legislativně průhlednější.
Ladislav Pavlík, spolumajitel společnosti Pavlík-Energo z Moravské Třebové, v bioplynové stanici zužitkovává odpad z rodinné farmy. »Měsíčně vyděláme na prodeji elektrické energie až dva a půl milionu korun. Úvěr jsme si vzali na dvanáct let, ale doufám, že jej splatíme dřív,« věří Pavlík.
Než uvedl loni do provozu zařízení za 99 milionů korun s výkonem 980 kilowattů, absolvoval více než tříletý boj o povolení, úvěr a šestadvacetimilionovou dotaci.
Příjmy z výroby elektřiny nicméně umožňují zemědělcům přežít propad cen mléka nebo obilí. Půdu, která by jinak ležela ladem, mohou osévat plodinami, z nichž bioplynová stanice dostane nejvíce energie.
Jako vedlejší produkt vzniká navíc v bioplynkách tekutina - tzv. digestát -, který slouží jako kvalitní hnojivo. Pavlík zatím nemá spočítáno, kolik ročně ušetří na nákupu hnojicích přípravků, ale podle zkušeností z Německa to odhaduje tak na polovinu.
Zemědělské bioplynové stanice mají oproti těm komunálním ještě jednu podstatnou výhodu. Přesvědčit lidi, aby třídili zbytky ovoce, zeleniny, ale i posečenou trávu, není zdaleka jednoduché, upozorňuje Edvard Sequens z Cally.
Němce nikdy nedohoníme
Miloslav Odvárka nicméně nedostatkem bioodpadu netrpí. Už před rokem přesvědčil obyvatele okolních obcí i zastupitelstva, aby cenný materiál ukládali do speciálních nádob.
Postupem času chce zapojit lidi ve třicetikilometrovém okruhu okolo žďárského sídla firmy. »Svážíme odpad od 200 tisíc obyvatel, takže budeme mít šest až sedm tisíc tun bioodpadu. Vyplatí se to přitom nám i městům, protože ukládání na skládky je příliš drahé,« dodává Odvárka.
Zájem měst a obcí o spolupráci vypadá jako příslib pro další rozvoj komunálních bioplynek. Jaroslav Váňa z Výzkumného ústavu rostlinné výroby tvrdí, že jsme v Česku schopni postavit ročně pouze kolem pětadvaceti solidních bioplynových stanic. Nejenom proto, že se této technologii zatím na úrovni věnuje v tuzemsku necelá desítka firem, ale také nás limituje dotační politika.
V sousedním Německu, které má v Evropě s bioplynovými stanicemi nejrozsáhlejší zkušenosti, jich funguje kolem čtyř tisíc. »V Česku ve vzdáleném horizontu postavíme maximálně 365 zemědělských a 125 komunálních stanic,« odhaduje Váňa.
Ředitel Gascontrolu Mieczyslav Molenda plánuje, že po dokončení bioplynové stanice ve Žďáru nad Sázavou se tento byznys v Česku pohne kupředu.
»Samozřejmě si technologii chceme ochránit před konkurencí, takže ji přihlásíme na Úřad průmyslového vlastnictví,« říká Molenda. »Až si odpadové firmy a města budou moci prohlédnout zařízení v provozu, pochopí, že zpracovávat bioodpad je lepší, než jej vozit za drahé peníze na skládky,« dodává.
Marcela Honsová